Na tuhle chvíli jsem se neskutečně těšila. Je to moment, kdy vyšlu směrem k vám, čtenářům, první vlaštovku slibovaného projektu, který se potáhne napříč celým kalendářním rokem. Teď stojím před momentem, kdy mám představit prvního autora, který se do mé výzvy aktivně zapojil. Tak směle do toho!
V tom, co napsat o Vláďovi jsem měla docela jasno. Povím vám, jak dlouho se známe, co jsme spolu zažili, pak přihodím dva odstavečky pseudokunsthistorického kvokání o hloubce a promyšlenosti fotokompozic… Tak jistě. Ale všichni přece víme, co dělá Bůh, když lidé plánují. Ze srdce se směje. To by zkrátka nebyl Vláďa, aby mě nevyhodil z konceptu. V hlavě jsem si malovala, jak ho požádám o sepsání pár zajímavostí o něm, abych mohla svoje vyprávění trochu probarvit, a sepíšu literárně uspokojivou stať. Jenže on mi odevzdal tak epickou a jazykově brilantní rozvahu nad svým životem, že jsem ji prostě nemohla jenom tak převyprávět svými slovy. Rozhodla jsem se tedy použít originál, který se mi dostal do rukou, a jen letmo ho doprovodit svými postřehy. Tak tedy ještě jednou: tramtadadá, v následujících řádcích se vám s cimrmanovskou lehkostí představí (nejen) fotograf Vladislav Steinbauer.
Napiš něco o sobě. Asi ta nejhorší věta, kterou může člověk v nějaké té formě obdržet. Co když si o mně přečte někdo cizí? Mám se vychválit, nebo zkritizovat? Pro všechny případy bude nejlepší nějaká ta zlatá střední cesta. Pojem, který se hezky čte, ale nabrat z každé strany důležité informace a prodláždit se až k cíli, to chce odvahu. Už to vidím, odbočím od tématu a nevyseká mne z toho ani sebelepší GPS.
Zkusím si nahrabat z koníčků. Ono jich vlastně nikdy moc nebylo a všechno
vždy skončilo u poslechu všelijaké hudby. Puberta zavřená do hudební bubliny.
Domov mezi sluchátky.
Vždy mě fascinovaly živé koncerty a tak se z pouhého pojídače zážitků
vyklubal amatérský pořadatel. Aby v tom člověk nebyl namočený sám, je
dobré po počátečním osmělování hodit do těch neprobádaných vod ještě někoho. Po
ruce bývá zpravidla nejlepší kamarád. Plavali jsme v tom tedy dva a
postupně se rybník plnil dalšími nadšenci a kamarády, kterým nestačila městem
servírovaná kultura a chtěli vidět své podzemní kapely ve světlech reflektorů.
Postupně jsme zjistili, že z odvrácené strany diváků se na koncerty
pohlíží přímo neskutečně! Každý z nás přidal nějaký ten svůj um a
dovednost. Já jsem se například postupně od výběru vstupného začal pomalu ale
jistě ukrývat za fotoaparátem. Ono bohatě stačilo vše připravovat a pak si jít sednout
na hanbu k bločku. Šťastný, že už nikdy nemusím dělat drába návštěvníkům,
jsem si fotil a fotil. Jedno oko v hledáčku a druhé bedlivě střežilo celý
chod koncertu.
I já znám Vláďu z koncertního prostředí. Seznámili jsme se přibližně před osmi lety, kdy jsme ještě s folkrockovou kapelou Trilobajt sjížděli Portu – velmi tradiční českou hudební soutěž pro muzikanty všech věkových kategorií, kteří si píší vlastní hudbu i texty. On to tam celé koučoval a kdykoli jsme cokoli potřebovali, bylo nejsnazší se obrátit na něj. Tou dobou se podílel na zprovoznění kulturního centra Fabrika ve Svitavách, odkud páchá kulturu i nyní.
Přestože jsme se poměrně dlouhý čas neviděli, stále vnímám Vláďu jako muzikanta tělem i duší. Mě, jako (aktuálně nepraktikujícího) hudebníka fascinuje, že je schopen hrát na enormní množství hudebních nástrojů (pro zajímavost: na mandolínu, irský whistle, cajon a na jednu další věc, kterou neumím vyslovit). Kuriozitou je třeba taky to, že pochází ze Strakonic a umí hrát na dudy. Náhoda? Nemyslím si.
S jeho kulturní gramotností přímo souvisí to, že má brutální přehled. O všem, co se hudby, divadla a bůhví čeho ještě týká. Pravidelně dostávám pozvánky na divadelní hry (na které nemůžu dojet, protože pro vás šiju bubliny :D), koncerty a kulturní akce všeho druhu. A když vedeme rozhovor, nikdy není ticho – Vláďa vždycky přijde s nějakou historkou „z natáčení“. Teď už ale zase zpět k focení a jeho pohledu na život:
U koncertů jsem zůstal až doposud. Z původního, zcela nekulturního povolání, jsem přeskočil do vlaku městské organizace a z koníčka se stala práce. S postupem času člověk zjistí, že když pořádá a během akce trne, aby vše klapalo, nezbývá na focení moc kapacity. Díky skvělé technické evoluci chytrých telefonů a placek všelijakého druhu jsem se od těžké zrcadlovky přesunul k telefonu. Je stále při ruce a nepřevažuje člověka na tu či onu stranu. Není to nijak těžká disciplína. Stačí se prokousat několika aplikacemi a najít si tu svoji a pak už jen pátrat po milých kompozicích. Telefon není profi foťák, o tom žádná, ale když je dobré světlo, dají se dělat divy, spíše malé divy.
S oblibou říkám, že se procházím s „jablkem“ v kapse. Oblíbil jsem si
zkrátka iPhone. Ano, tu milovanou i nenáviděnou značku. Díky němu a několika vydařeným fotkám jsem
měl svoji první
a patrně i poslední výstavu, kterou jsem nazval „S jablkem v kapse“.
Jelikož nemám ani trochu rád výzvy, jednu jsem téměř bez váhání přijal, a to
zkusit nafotit brože – bubliny z Little bubble stories. Byl jsem rád, že jsem
si z široké palety mohl vybrat ty své, ke kterým zkusím přihodit nějaký
vtipný záběr.
Scénář výběru broží byl u každého autora individuální a jiný. Vláďa si vybral cestu „intuitivního dadaismu“, nebo alespoň tak to na mě působilo zvenčí. Když jsem viděla soustavu zvolených bublin, byla jsem fakt zvědavá, co z toho vyleze. Zvědavý a odvážný byl i on, jak vyplývá z následujících řádků:
Aby hra byla trochu dobrodružnější, vybral jsem si i ty názvy, u kterých se zdálo absolutně nemožné zvěčnit je v nějakém prostředí. Například brože s nápisem „opilá“ nebo „guma“.
Zpočátku to znělo dobře. Tajně jsem si fandil a už v hlavě vymýšlel
prostředí, ve kterém si je nafotím. Zvítězila lenost a blížící se několikrát
překročený deadline. V tom zoufalství tančíte po domě ode zdi ke zdi a
hledáte vtipná místa, na kterých zvěčnit brože. Pokud možno tak, aby nápis na
nich korespondoval s okolím.
Byl to takový reálný psychotest. To první, co mě zkrátka napadne. Čím déle bych přemýšlel, tím více by přibývalo hrůzy v očích, že tu výzvu prostě zase jen pošlu poštou zpět s omluvou, že mne brože přerostly. Ale rychlé asociace se nakonec ukázaly býti tím nejlepším řešením, a tak vzniklo pásmo ryze domácích fotek. Také je dobré, že věci téměř denních potřeb neprotestují, když se pustíte do aranžování. Opačného názoru byly jen kočky, které tu brož prostě za žádnou cenu nebudou držet v čumáku, sedět rovně a dívat se do objektivu telefonu.
Během plnění úkolu jsem naprosto vyvrátil tvrzení, že první myšlenka a nápad bývají těmi nejlepšími. Hybatelem dění v naší bublině jménem svět je pouze nedostatek času a zdánlivě nemožné výzvy.
Tečka. Dobře napsané, co říkáte? Já nemám co dodat. Snad jen velké díky za odhodlání, odvahu a motivaci dotáhnout to celé až do zdárného konce, protože jinak byste tyto řádky nečetli.
Pokud Vás intuitivně-asociativní fototvorba Vladislava Steinbauera zaujala a chtěli byste vidět (nebo vědět) víc, můžete se pokochat fotkami, které vznikly s procházek „s jabkem v kapse“, nebo fotkami z „normálního“ foťáku.