tématická edice broží pro SOS vesničky
K psaní tohoto článku se odhodlávám už několik týdnů. Provází mě při tom pověstný strach z prázdného papíru, a to víc než kdy dřív. Napsat text, který bude kopírovat linii mých myšlenek, nebude ani příliš vážný, ani příliš prostopášný, nebude hrát na city, ale přece jen se jich dotkne – to se ukázalo jako prakticky nemožné. Slíbila jsem si, že článek vyjde k prvnímu prosinci. Dokonce jsem udělala všechno proto, abych k publikaci měla všechny potřebné materiály: našité bubliny, nafocené bubliny, letáky… Jen ten text chyběl. A protože už skoro dva týdny kroužím nad klávesnicí stejně marně, jako poštolka hledající sváču ve zmrzlé krajině, rozhodla jsem se, že to dneska prostě napíšu. A napíšu to tak, jak to cítím. Bez obalu, bez vytáček, bez všemožných mentálních nebo obchodních strategií.
Předvánoční období je období měkkých srdcí. Spoléhají na to všechny dobročinné organizace. Já měla letos plnou schránku na city apelujících dopisů: někteří prosí přes mail, jiní zkouší pohlednice, Medecins sans frontieres i Konto Bariéry mi rovnou poslali propisky, abych se z toho nemohla vykroutit. Většinou jsem v zásadě imunní a snažím se přispívat jenom na to, co mi skutečně dává smysl. Organizací podporujících bohulibé myšlenky je celá řada, a kdyby člověk férově přispěl všem, těžko by ustál placení vlastních závazků.
Když mi před časem kamarádka poslala video vyzývající k přispění projektu SOS vesničky, proběhlo mi hlavou hned několik myšlenek. Jako první naskočil obranný automatismus: Ach jo, zase mám někam posílat peníze? A co to změní? Mysl však pokračovala. Dobře. Já jako psycholog dětské vesničky docela dobře znám a ctím jejich účel. Ale co se stane, když jim pošlu stovku? Budou mít stovku. A dál? Možná se najde několik dalších lidí, co pošlou stovku nebo dvě. V hlavě se mi následně začala formovat otázka, kterou jsem bezprostředně adresovala oné kamarádce: A co jiného můžu udělat, kromě toho, že vám pošlu peníze?
Little bubble stories je platforma, jejímž účelem je, kromě výroby a prodeje rádoby hlubokých nebo vtipných hlášek, sdílení lidských příběhů. Malé bublinkové příběhy. Příběhy menších i větších sociálních bublin. A SOS dětské vesničky, o kterých se vám tu snažím napsat několik slov, krom toho, že takovým příběhem jsou, pomáhají další příběhy vytvářet. Příběhy doufající v dobré konce.
Na počátku byla dvě slova. Ohrožené dítě.
O tom, jak vypadá ohrožené dítě, byl natočen v sedmdesátých letech minulého století poměrně syrový dokument Děti bez lásky, na kterém se podílel známý český psycholog Zdeněk Matějček.
Pak přišla myšlenka. Jak můžeme ohroženým dětem pomoci?
Děti, které vyrůstají bez rodičů (protože jim umřeli nebo se o ně nemohou/nedovedou starat), nejčastěji končí v kojeneckých ústavech nebo v dětských domovech. I přes velké úsilí tamějších pracovníků se každému jednomu dítku nelze věnovat na sto procent. Takové děti se, namísto milující náruče tatínka a maminky, musí společně dělit o pozornost několika málo „tet“, které mají zrovna službu. To pochopitelně nestačí.
Můžete si to představit třeba takhle. Každé dítko v sobě nese pomyslný motorek lásky. Tenhle motorek potřebuje palivo, aby mohl dobře šlapat. Za normálních okolností jsou palivem pěkné zážitky a projevy lásky, pozornost a péče, objímání, legrácky, důvěra, a všechny ty věci, které se dají dělat s mámou nebo tátou. Co si budem povídat, takové běžné mimčo potřebuje paliva docela dost. Mámě a tátovi bohatě stačí jedno takové bejby, aby měli o zábavu postaráno. Někteří zvládnou třeba dokonce dvě nebo i tři, ale je to dřina. Krásná, ale dřina. Do motorku lásky je potřeba neustále dolévat „pohonné hmoty“, aby nezhasl, nebo nejel „na půl plynu“.
Když je děťátko v kojeneckém ústavu nebo dětském domově, o doplňování paliva lásky se starají sociální pracovnice. Ať dělají, co dělají, samy mohou vyprodukovat jen omezené množství paliva, a to potom rozdělit mezi tolik dětí, kolik mají na starosti. Mohou se snažit, jak chtějí, ale za těchto podmínek to zpravidla dopadá tak, že většině miminek motůrky sotva fungují. Některým dětem může dojít palivo úplně a jejich motorek lásky tak může dočista zhasnout.
Někdo si může myslet, že tento deficit vyřeší hezké dárky a hračky. Chyba lávky! Materiální svět to nezachrání. Citová otupělost vzniklá nedostatkem pozornosti paradoxně může vést k nepochopení hodnoty dárků – děti si hraček neváží, nemají k nim žádný vztah. Pak to může vypadat, že se děti v kojeňáku nebo děcáku mají až příliš dobře a jsou jenom pekelně rozmazlený. Tak to ale úplně není. Opravdová hodnota je pro ně totiž jinde. Tu ale žádná sebelepší hračka nezaplácne.
Co to znamená? Dětem, o kterých mluvíme, se nedostávalo potřebného množství lásky a pozornosti tak dlouho, že takřka zapomněly (nebo ani nepoznaly) jaké je to být milován. Takové děti jsou často opožděné ve svém vývoji (protože nejsou dost stimulovány a podporovány), mohou být citově otupělé (neví, jaké emoce prožívají), nedůvěřivé k okolí ale i k sobě (jejich sebehodnocení je závislé na tom, co říkají ostatní) a v dospělosti můžou mít sklon k závislostem.
Představte si pak, že takové dítko (opožděné, nechápající emoce své a druhých, nedůvěřivé) chodí do běžné školy. Kdo nezná jeho rodinné pozadí, může v něm vidět nevychovaného hloupého spratka. Podle této nálepky se k němu pak také bude chovat a tím navyšovat již tak podstatnou nedůvěru dítěte vůči ostatním lidem. Stojíme tu u zrodu smutného začarovaného kruhu.
Dobrou zprávou však je, že až sem to nutně nemusí dojít. Zdeněk Matějček, o kterém tu už byla řeč, stojí u zrodu SOS vesniček. Jedná se o soustavu organizací, které pracují na tom, aby každé dítě mohlo vyrůstat v milující rodině – aby motorek lásky každého dítěte mohl vesele fungovat a v budoucnu palivo lásky nejen přijímat, ale také dávat.
Nechci znít jako propagátor revolučního řešení všech problémů v teleshoppingu, proto otevřeně říkám: cesta k cíli je trnitá a nic není ideální. Zprostředkování náhradní rodinné péče v České republice je pořád komplikované, což může být dobře (důsledné prověření pěstounů/adoptivních rodičů), ale i špatně (příliš mnoho byrokracie oddalující přítomnost láskyplné náruče).
Ráda bych ocenila a podpořila stávající funkční systém podpory ohrožených dětí, který pomáhal zakládat Zdeněk Matějček, Josef Langmeier a Jiří Dunovský (tři hustý chlápci, kterých si fakt vážím) a který funguje již 50 let. Nabízí hned několik rovin pomoci s různým posláním.
- SOS Kompas podporuje a pomáhá rodinám s rizikem odebrání dětí.
- SOS Sluníčko pomáhá přímo dětem, o které se rodiče dočasně nemohou postarat.
- SOS Přístav pomáhá celým pěstounským rodinám.
- SOS Kotva je dům na půl cesty, určený mladým lidem mezi dětstvím a dospělostí, kteří opouštějí pěstounskou nebo ústavní péči.
Kladu si proto otázku. Je-li platná rovnice:
Poskytnutí rodinného zázemí a lásky = snížení delikvence, zvýšení sebedůvěry a sebeúcty,
pak mě jedině zajímá: Co pro to mohu z vlastní pozice udělat?
Jednou z variant je stát se pěstounem. To ale není pro každého. Další variantou je poslat vesničkám kilo nebo dvě. Určitě dobrý, ale jednorázový. Neposlední variantou je zadání trvalého příkazu. Pravidelný velký dobrý, ale izolovaný. Já volila alternativní variantu. Dát světu vědět, že SOS vesničky existují a informovat vás o tom, co dělají. Vytvořila jsem proto edici bublin za účelem poukázání na činnost této organizace, kterou vnímám jako potřebnou. Na celý prosinec se zavazuji k tomu, že z každé prodané bubliny ušetřím 20 % pro SOS vesničky, a celkovou částku jim na začátku ledna pošlu.
Co můžete udělat vy? Cokoli. Totéž. Něco, nebo nic. Můžete si koupit bublinu a přispět zprostředkovaně, můžete přispět napřímo a poslat jim pár kaček, můžete sdílet článek nebo odkaz na stránku SOS vesniček, můžete společně s kolegy nebo přáteli uspořádat bazárek, koncert nebo cokoliv zajímavého a výtěžek věnovat SOS vesničkám. Nebo to taky můžete nechat plavat. Je to na vás. Vy víte nejlíp.
Díky moc za vaši celoroční přízeň. Užijte si přicházející svátky v poklidu, žádný paniky z dárků. Nejdůležitější je vaše přítomnost, láska a pozornost. To ví každé malé dítě.
Tento článek by nevznikl bez spolupráce s dobrou duší Radanou Koštialikovou, neskutečně aktivní ženskou se srdcem na správném místě, která svým každodenním úsilím přispívá k fungování SOS vesniček v Praze. Za báječné atmosferické fotky upřímně děkuji Háně Hofmannové – díky tomu, že jsme na podobné vlně, daří se jí vytvářet tak půvabně smysluplné snímky, že to stěží chápu. Máte to u mě, mé milé!