Dobu, kdy se zima pomalu přeměňuje v přívětivé jaro, bych ráda zasvětila fotografce, která se jako jedna z prvních zapojila do fotografické výzvy Little bubble stories. Budu vám vyprávět příběh o mladé nadějné fotografce, která se, navzdory za rohem stojící maturitě, odhodlaně pustila do vymýšlení názvů a jako vůbec první fotografka bublin vyvezla brože za hranice České republiky. Vlastně pěkně daleko – až do Vietnamu.
Potkaly jsme se v kavárně jako vystřižené z Exuperyho Malého prince. Linh, půvabná, křehká a sebevědomá dívka s foťákem, rozhodnutá jít vstříc dobrodružství. Hned jsem věděla, že tahle spolupráce bude zajímavá a netradiční. Prohodily jsme několik slov, načrtly si hlavní představy a možná témata a dohodly se na realizaci. Linh se zmínila, že pokud odmaturuje, jede do Vietnamu. Rozzářily se mi oči. Bubliny ve Vietnamu? Hustý! To chci. To chceme. Jo, prosím, odmaturuj!
A tak se taky stalo. Několik měsíců po setkání si předáváme v ruchu města krabičku. Minimalistickou po všech stránkách. Linh je minimalistka celou svou duší, já tehdy byla zrovna zavalena prací, tak jsem minimalismem přispěla co do počtu bublin. Ostatně, ono stejně zpravidla platí, že míň je víc.
To, s jakou lehkostí Linh funguje, jsem v podstatě zjistila až před velmi krátkou dobou, kdy jsme dávaly dohromady medailonek pro tento článek. Během několika desítek minut mi vystřihla několik sekvencí textu, které bezvadně vystihují to, jak pluje životem. Rozhodně se toho nebojí.
Když jsem se jí ptala, kým se vlastně cítí být a jak si přeje být prezentována, mile mě překvapila krátkou historkou, následovanou upřímnou rozvahou:
Takhle jednou v Londýně potkáme náhodou pána, který je z Česka. Překvapeně kouká a ptá se, odkud jsme. Na což mu odpovím: Já jsem z Brna. Pán se zasměje a říká: Typická Brňačka!
Jmenuju se Linh a jsem z Brna. “Ale odkud jako doopravdy jsi,” ptají se mě často. Už mě ta otázka ani nepřekvapuje. Odkud opravdu jsem, pokud vypadám tak, jak vypadám? Protože z Česka být přeci nemohu.
Moji rodiče pochází z Vietnamu a emigrovali do Evropy za lepším životem. Na Češku vypadám až příliš exoticky na povrch a pro Vietnamce jsem zas „poevropštělá“ uvnitř. I přesto to beru jako dar, protože se pohybuju mezi dvěma kulturami. Beru to jako bohatství, které mi nikdo nevezme. Je pravdou, že ani do jednoho světa nepatřím na sto procent. Dalo by se říct, že mám svůj svět, kde se snažím brát si nejlepší z obou kultur.
Svět šikovné fotografky Linh je vskutku pestrý a originální. Sama o sobě říká, že miluje tvoření, umění a nekonvenční věci. Věří v to, že chtít míň znamená občas víc a mít méně současně znamená mít ve skutečnosti více. Přeje si být minimalistkou, ale paralelně konstatuje, že má příliš chaotickou mysl. Má ráda lidi, od kterých se může učit nové věci a protože sama sebe vnímá jako pasivního tvora, potřebuje kolem sebe mít pozitivní lidi. O fotografování říká:
Nerada mluvím, a proto doufám, že moje fotky za mě promlouvají. Nikdy o sobě netvrdím, že jsem fotograf. Jsem jen holka, co ráda fotí.
O dubnové fotografce jsem prozatím mluvila jako o Linh. Vy, kteří jste se článkem pročetli až sem, možná už nějakou chvíli uvažujete, jak se jméno Linh asi vyslovuje. Vzpomínáte na doby, kdy jste byli malí, neuměli anglicky a některá jména knižních hrdinů četli tak, jak byla napsána? Takový Old Shatterhand, Batman nebo další výslovnostně komplikovaná jména a názvy a zkomoleniny vás dnes možná už tahají za uši, ale věřím, že leckterá z vašich babiček nebo dědečků dávají podobné anglické vály dodnes. A možná i vy, tak trochu ze sentimentu. Ono ostatně vyslovit slovo cheesecake nebo croissant stále dává zabrat leckomu (varianty jako čésekaké, krysonaut a podobně snad netřeba zmiňovat). Ale to jsem se trochu myšlenkově zatoulala. Co jsem tím chtěla říci je to, že i Linh se ve svém životě často ocitá v situacích, kdy je její jméno vyslovováno nesprávně. Proto tedy krátká fonologická sondička:
Moje celé jméno je My Linh Nguyen čte se jako [Mi Liň Ngujen]. Často ostatní říkám, že mi stačí říkat [Liň], ale ani to neříkají správně.
No jo, to je hned. Troufám si říct, že i já jsem Linh oslovila blbě, a to jako „Lin“. Promiň, drahá! A vy ostatní už do příště budete vědět. 😊
Když Linh odmaturovala, odjela do Vietnamu tak, jak plánovala. V současné době je Linh studentkou oboru ekonomika podniku na VUT. O svém výletu do rodné země svých rodičů píše:
O prázdninách jsem se vydala na dobrodružství do rodné země mého otce a matky, navštívit rodinu. Letěla jsem s velkým očekáváním, které se naplnilo.
Je to úplně jiný svět. Svět chaosu. Troubení při jízdě na motorce je tam asi nový způsob komunikace a komunikují neustále; porušování dopravních předpisů je tam asi novým zákonem a lidé na vás koukají v jednom kuse. Měla jsem naplánované fotit bubliny na každém místě, kam pojedu. Realita nakonec byla ta, že jsem začala fotit až ve vesnici ke konci svého výletu.
Moje babička se strejdou a jeho rodinou žijí pod jednou střechou. To, co opravdu miluju, je naše zahrada. Je tam úplně všechno, co je potřeba k životu. Jsou tam palmy, na kterých rostou kokosy, liči nám roste na stromech, babička tam má bonsaje, které dodávají prostředí klid a mír. Je tam spousta věcí o kterých bych mohla povídat, ale o to tady zas tolik nejde.
Pár fotek je právem focených na mé milované zahradě. Při focení potřebuju klid, beru to jako mít čas sama pro sebe. A zde začala moje fotící série bublin. Následovala moje sólo cesta do velkoměsta. Snažila jsem se bubliny vyfotit v místech, která mě nějakým způsobem zaujala. Bloudila jsem sama městem, které jsem neznala spolu s bublinami a objevovala nová místa. Na fotkách můžete vidět přechod z klidné zahrady do velkoměsta. Je to takový nepsaný příběh mojí cesty.
Z fotografií můžete bytostně cítit atmosféru Vietnamu. Linh se podařilo perfektně zachytit genia loci, a přestože fotek ve skutečnosti není mnoho, zůstává ve mně dojem, že to zkrátka a dobře bohatě stačí – o kolik méně je k dispozici fotografií, o to více jsou nabité emocemi a energií.