„Leni, prosím, napiš mi několik slov o sobě, ať to můžu zpracovat do psaní na web, když už máme ty fotky…“
No jasně, o co si člověk říká, to taky dostane. Několik slov je zkrátka několik slov. Přesně 61.
Kdo někdy něco o někom psal, a že vás pravděpodobně bude mnoho, možná tuší, jak těžké je ze čtyř krátkých vět vykřesat hezký, lichotivý a oku i uchu lahodící článek. Možná jste před tímto problémem nikdy nestáli, možná jste se na to prostě vykašlali, nebo jste začali fabulovat, chválit a nafukovat, co to dá.
Lenka mi trochu nedala na vybranou. Současně mi nepřišlo jako dobrý nápad snažit se z ní páčit další objemy slov. Ono je fakt těžké o sobě něco napsat. Vím to z vlastní zkušenosti. Když jsem o sobě smolila „několik slov“ na web, zasekla jsem se na tom v tak velkém stylu, že jsem v jednu chvíli chtěla celý, tak dlouho očekávaný e-shop zrušit. Co o sobě napsat a neznít nafoukaně? Nezatěžovat detaily, nechodit kolem horké kaše, neznít povýšeně ani poníženě… Je to zkrátka občas věda, ačkoli mnoho z vás určitě dokáže vyšvihnout medailonek levou zadní. Co o sobě v jednašedesáti slovech napsala Lenka Štrosová?
„Dětství jsem strávila lítáním po lese se skautama a vyhledáváním dobrodružství, dospívání pak na vandrech – to je ta zavilá fotka s kudlou. Mám pět báječných dětí, dva vnoučky kloučky a překrásnou africkou vnučičku v Ugandě. Protivná dovedu být strašně, to vím, a někdy si to i užívám. A ruční práce jsou pro mě jako meditace, zvlášť maniakální patchwork a pletení.“
Nu, a tady končíme. Co s tím mám teď dělat, liško podšitá? Přece sem jen hanebně nenasypu fotky, to by se neslušelo.
A – ejhle, přece jen mě něco napadlo. Když už jsme u těch lišek, dostáváme se vlastně k zajímavému leitmotivu procházejícímu životem Lenky Štrosové. Je totiž autorkou skromného, ale zvláštním způsobem hřejivého blogu s názvem On the fox road. Je plný fotografií Lenčiných výtvorů, momentů z cest a dalších drobniček, které krásně dotváří její svět. Fotky z procesu výroby svetrů vás v poměrně chladném září zahřejí už jen pohledem. Ta Lenka ale umí plést. Ach, jak ta to umí!
Liška je rozhodně její totemové zvíře. Bystrý pohled, neklidné tlapky, zvídavost i ostražitost, počáteční nedůvěřivost, to všechno lze zacítit, když ji potkáte tváří v tvář. Náš společný kamarád Lachtan jí neřekne jinak, než „madam Foxová“. A my víme, že je to dobré.
Krom toho miluje čokoládu a nebojí se ji použít. Svěřila se mi s tím, že si speciálně na focení bublin pořídila nějakou tu čokoládu navíc. Takovej přístup jednoznačně schvaluju!
Neodmyslitelná je také její vášeň pro osobitého malíře Andrewa Wyetha. Jeho vytříbený barvocit, hra s měkkým světlem a dechberoucím stínem, smysl pro zachycení krajiny v její domáckosti, přesně to ve vás záhy vytvoří takový dojem, jako by Andrew maloval světy, ve kterých se s elegancí sobě vlastní pohybuje Lenka.
A pak přijde moment, kdy už nevíte. Co dělá žena, když neví? Nu, zeptá se. Tak jsem se ptala.
Ptala jsem se několika našich společných přátel, jaká je naše Lenka. Co by se o ní dalo říci, kým pro ně je. Odpovědi a zamyšlení, které se ke mně dostaly, můžete v necenzurované podobě číst v následujících řádcích.
„Pamatuji, že poprvé jsem si ji všimla, když v komentářích kdesi psala, jak jí máma říkala, že ji dá do děcáku nebo do polepšovny a že tam snad i telefonovala, ta máma. Říkala jsem si, že to snad ani není možné. Jinak, Lenka mi přijde jako vzdělaná, jemná hodná šikovná osoba. Vůbec nevím, co dělá nebo dělala za práci, ale vím, jaké má kočky a psy, přibližně vím, jaké má děti a zahradu a že má spoustu věcí z blešáků a starožitnictví. Že pořád plete a něco tvoří. Má hezký minimalistický blog. A její syn je spolutvůrcem krásného stroje – cyklomatofonu, ten projekt se mi moc líbí. A překvapilo mě, když psala, že neumí péct. I když jsem ji nepotkala naživo, mám pocit, že ji znám a že si rozumíme.“
Z. S.
„No, já ji moc neznám – přijde mi jen pečlivá, skrytě romantická a někdy nečekaně nekompromisní.“
S. F.
„Na to není lehká odpověď. S Lenkou jsme přes řeku sousedi a před pár lety jsem ji vezl do Svinné. Přesto toho moc nevím. Jen telegraficky – ona je současně křehká i tvrdá, tajemná a nesmírně něžná, miluje zvířata a hlavně kočky. Co ještě – své dcerunky a vnoučata.“
E. E.
Když někdy přemýšlím, jakou bych si přála být, až dozraju a vyrostu, je mi Lenka a její způsob života velkým vzorem. Rozhodla se jít naproti svým barvám a je svá za všech okolností. Už jen způsob mámení fotografií bublin byl tak specifický, že se tomu musím dodnes smát. „Minko, když mi tak jednou za tři dny sem pošleš něco výhružnýho, třeba lebku se zkříženýma hnátama, bude to super,“ psala chvíli po tom, co obdržela balíček. Takže jsem trpělivě, dvakrát týdně lovila hezky strašidelné obrázky a gify. A fakt to fungovalo. Nu, jen se podívejte. Není to krása?
