Fotografickou spolupráci, kterou vám chci v průběhu května představit, lze označit jako velmi netradiční. Edice snímků totiž nevznikala pouze na úrovni autor – fotograf, ale spíše v sekvenci autor – fotograf – výkonný fotograf. O tom ale až později.
Potkaly jsme se na limonádě. Bylo léto. Zní to jako okřídlená formulka uvolněné nálady, zpomaleného času, klidu, skoro až slyšíte výtahový jazzíček, jak vám spokojeně prostupuje mírně uvařeným mozkem, letní šaty, květinová vůně v povětří… Už tu atmosféru cítíte? Tak na ni prosím pěkně zase hned zapomeňte.
Setkat se s Káčou Čtvrtníčkovou je takřka nadlidský úkol. Sehrát dva totálně natřískaný diáře a najít meziprostor na rychlé setkání? Snad jedině za správné konstelace hvězd a dvou alternativních galaxií. Nakonec to ale díkybohu klaplo.
Byla jsem v šoku. Sraz na Maliňáku. V telefonu jsem odhadovala uspěchanou dámu středních let, u divadla však stála copatá roštěnka v tílku a kraťáskách. Cože? Jak může někdo s tak ostrým životním tempem, pubertálním synem a bandou psů plenících dům vypadat tak energicky a skutečně? A to jsem ještě prakticky netušila, co všechno má Káča pod palcem. Opuštění psi, spolupráce s útulky, focení kalendáře a další, zejména zvířatům pomáhající projekty a akce.
První Plyšový útulek
Skoro každý z nás si jako dítě hrál s plyšovými zvířátky. Možná si vzpomenete, jak pro vás takoví plyšáci byli důležití. Brali jste si je občas i potají do školy nebo na výlety, aby se podívali ven? Měli čestné místo na poličce v pokojíku nebo jste s nimi třeba i každý večer usínali? Pro ty, kteří doma neměli živé zvířátko, mohl být takový plyšák třeba i nejlepším kámošem, kterému mohli říct všechny tajnosti.
No jo, jenomže s přicházející adolescencí, která s sebou nesla potřebu vymezit se vůči všemu dětskému a stát se uznávaným členem dospělácké společnosti, byli tihle Punťové a Fíkové postupně z čestných poličkových míst sundáváni, snad předáváni mladším sourozencům, někdy zavíráni do krabic a odkládáni na půdičky a do garáží, v některých případech třeba i vyhazováni do popelnic. Jako by najednou ztratili kouzlo, které pro mnohé z nás tak dlouhou dobu měli.
Káča na tyhle fufíky nezapomíná. Vymyslela bláznivě zajímavý koncept plyšového útulku (http://1plysovyutulek.brno-brunn.cz/). Opuštěné plyšové psy a kočky opraví a připraví k adopci. Jak tahle věc může fungovat, říkáte si? Jak nic. Na webu plyšového útulku si vyberete plyšového pejska. Zaplatíte adopční poplatek. Léna vystaví certifikát adopce a svěří vám pejska do péče. Tečka.
Možná teď kroutíte očima a ptáte se sami sebe – meh, proč bych si proboha měl kupovat plyšáka? “V dětských očích s adopční smlouvou v ruce má plyšák svoji důležitost a fotky z nových domovů mě potěší,” píše Káča a dodává: “I plyšový pejsek může pomoci živému. Možnost adopce je i na psích akcích, kam plyšový útulek i s jeho svěřenci pravidelně beru.” Symbolický adopční příspěvek z každého prodaného plyšáka Káča investuje do péče o živé pejsky bez domova.
Hasiči pomáhají útulkům
Dejte na jednu fotku roztomilé zvířátko (nebo pejska z útulku) o které něžně pečuje osvalený chlapák (ideálně takový, který ve svém volném i běžně pracovním čase ochotně zachraňuje lidské životy, ou jé), a máte o prodej kalendářů podporujících dobrou věc postaráno. I za tímhle projektem stojí Káča Čtvrtníčková, a i když ji to každoročně stojí velké množství energie, ochotně pomáhá široké škále útulků po celé České republice. Kalendáře nejen pomáhají vydělat potřebné peníze pro útulky,ale take najít domovy pejskům v nich.
Shon, smečka a tak
Po téměř roce si voláme a ladíme poslední detaily zveřejnění fotek. „Krmím, pak venčím, tak to pojďme spáchat,“ vyskakuje mi na messengeru. Volám. V pozadí slyším živý ruch psí smečky. Aktuálně jich Káčin domov hostí patnáct. Rekordní počet psů byl dvacet tři, tolik jich měla doma minulé Vánoce. Některé psy už má doma dlouho, třeba i více než 5 let. „Bobíka jsem rok nabízela k adopci, ale nikdo si ho nevzal, takže zůstal tady. Už bych ho nedala,“ komentuje situaci. Velikost smečky se průběžně mění, neustále běží procesy hledání nových domovů a mnozí psi již úspěšně našli nové majitele.
„Děcka, ticho, ještě to nemám nachystaný,“ ozývá se na druhé straně. Péče o tak velký počet psů s různými specifiky a požadavky vyžaduje značné úsilí a bere Káče hodně času. Jak ale sama říká, nikdy ji nenapadlo toho, co dělá, litovat.
Pokud uvažujete už nějaký čas o adopci pejska z útulku, nebojte se Káče napsat. Buďto se vám zalíbí některý z jejích schovanců a schovanek, nebo si můžete nechat poradit ohledně správné volby útulku či plemena. Když se jí trefíte do diáře, určitě vám velmi ráda vyjde vstříc.
Fotokooperační čachry machry
Přestože jsme původně byly s Káčou domluvené, že fotky vytvoří ona, nakonec do hry z časových a profesních důvodů vstoupila spřízněná duše jejího útulku – Tom Halačka – o kterém Káča ráda mluví jako o úžasném a neuvěřitelně kreativním člověku. Tento nadšený fotograf se aktivně zapojil do procesu a nafotil některé členy Káčiny smečky. Tomovy fotky můžete vidět i v kalendáři nebo na fb plyšového útulku.
Fotit zvířata je kumšt, psi se pořád vrtí a dělají vylomeniny (vím, o čem mluvím, já svého psa například dovedu vyfotit „nerozmazaně“ jen ve spánku, chicht). Aby na všech fotkách nebyly z bublin jen rozostřené fleky, poradil si Tomáš s problémem tak, že využil techniku koláže. Za fotointervenci Tomovi letí velký dík!