Před časem mi pod rukama začala vznikat velmi neurčitá miniedice, kterou spojovalo jedno jediné – a to písmeno Č. Když si zadáte písmeno Č do vyhledávače, zjistíte, že je toto písmeno specifikem pro slovanské národy, směrem na západ se s ním v podstatě nepotkáte.
Pokud si necháte poslat balík z Číny (!) nebo třeba z Ameriky, je vysoká pravděpodobnost, že si s vaším čéčkem ve jméně neporadí (mě zpravidla chodí napsané jako náhodný klikyhák hlásící chybu – #đ€[đł]Đ[Ł, nebo jako prosté cé). Díky Husově punctu rotundu (nabodeníčku krátkém, tedy tečce, která plní v současné diakritice funkci háčku) je tak písmeno Č zajímavým grafickým fenoménem.
Česko je poslední dobou taky zajímavým fenoménem. Možná vždycky bylo, jen jsem ještě nebyla ve věku, kdy bych řešila dospělácké otázky a problémy (nadměrná kučeravost vlny, a podobně, že). V současné době však uvažuji o naší zemi v mnoha konotacích.
Přemýšlím o Čechách malebných a romantických; o čecháčkovství – švejkovském, vychytralém a humorném; o Československu, rozkřísnutém dělicí čarou vedoucí přes Bílé Karpaty; o časté nevraživosti, hrubosti a pseudoprestiži, a oproti tomu o člověčenství křehkém a zranitelném; o čase – jak ho jako národ prožíváme, jak se perspektiva událostí s ubíhajícím časem zužuje a zjednodušuje a jak dokážeme jeden den lpět na věcech, na které si další den už ani nevzpomeneme.
Edice čéčkových bublin je v těch všech asociacích takřka bezesmyslná. Nahodile kombinuje myšlenky a představy, dotýká se zaužívaných slov, pracuje s fonetickou podobou výrazů a významů, posmívá se, zkouší hranice, obdivuje a ptá se. Dává vzniknout novým slovům. Pracuje s vlastní neznalostí krás slovenštiny. Tvaruje zvuk a kráčí až na pokraj trapnosti.
Co probůh znamená ČINKOGNITO? Představuju si to jako situaci, kdy jdete do posilovny a nemáte předplacenou permanentku. A co takový ČUROBOROS? Jde o mýtus, nebo o reálnou historickou postavu?
Série je nafocená v minimalistickém stylu na prvním letošním sněhu. Bílou, neměnnou plochu jen sem tam protnou stopy psů, kachen nebo člověka.
Bubliny se ocitají v kompozici simulující opuštěný výkřik do prázdna, záblesk mizející myšlenky, kterou nikdo neslyší, která se začíná rozpadat už ve chvíli svého vzniku. Dobrou zprávou tedy je, že po nich nezůstane žádná emoční pachuť – ještě než se stačí vplížit do paměti, zapomenete, že kdy existovaly.
